Olga2016-03-15T03:15:56Z

Několik spolehlivé záznamy existují z praxe před časem Gupta říše, přibližně 400 AD. Asi po této době, případy sati začaly být označeny zapsanými pamětními kameny. Nejstarší z nich se nacházejí v sagaru, Madhya Pradesh, ačkoli největší sbírky pocházejí z několika století později, a nacházejí se v Rádžasthánu. Tyto kameny, nazývané devli, nebo Sati-kameny, se staly svatyněmi mrtvé ženy, která byla považována za předmět úcty a uctívání. Nejčastěji se vyskytují v Západní Indii. Některé případy dobrovolného sebeupálení ženami i muži, které lze považovat za alespoň částečně historické účty, jsou zahrnuty v Mahabharatě a dalších dílech. Nicméně, velké části těchto děl jsou relativně pozdní interpolace do původního příběhu, ztížit jejich použití pro spolehlivé chodit s někým. Také ani immolace, ani touha po sebeupálení nejsou v Mahabharatě považovány za zvyk. Použití termínu ‚sati‘ popsat vlastní self-immolation nikdy se vyskytuje v Mahabarata, na rozdíl od jiných celních jako Rajasuya yagna. Spíše se na sebeupálení pohlíží jako na výraz extrémního zármutku nad ztrátou milovaného. Myslím, že tato praxe mohla původně začít sebeupálením, to se mohlo změnit na nucené immolation společností….Zobrazit více