Magnetosféry, region v atmosféře, kde magnetické jevy a vysoký atmosférický vodivost způsobená ionizací jsou důležité při určování chování nabitých částic.
Na Zemi, v kontrastu k Marsu a Venuši, má významný povrchu magnetické pole (přibližně 0,5 gauss), který, stejně jako jeho gravitační pole, se stává slabší jako vzdálenost od středu Země se zvyšuje. Ve směru od Slunce, přibližně 10 poloměrů Země (téměř 65.000 km, nebo 40.000 km), magnetické pole je tak slabá, že tlak spojený s částice unikající ze Zemské gravitace je srovnatelná na soupeře tlak spojený se slunečním větrem—toku převážně protony a elektrony uniknout z gravitační pole Slunce. Tato rovnovážná oblast s charakteristickou tloušťkou 100 km (60 mil) se nazývá magnetopauza a označuje vnější hranici magnetosféry. Dolní hranice magnetosféry je několik set kilometrů nad zemským povrchem.
Na noční straně, nebo na straně od Slunce, síly spojené s magnetické pole a sluneční vítr jsou rovnoběžné, a tedy magnetosféry se rozprostírá na značné vzdálenosti, možná i několik astronomických jednotek (jedna astronomická jednotka je průměrná vzdálenost Země a Slunce, asi 1,5 × 108 km).
Ve směru kolmém na sluneční vítr, náhodný pohyb sluneční vítr částice vyvíjí malý tlak na magnetické pole, svazující magnetosféře mírně. Výsledkem je, že tvar magnetosféry v hrubém vyjádření je podobné jako kometa, se na Zemi nachází se v blízkosti jádra, nebo hlavou, „kometa“ a magnetosférický „ocas“ koncové ven i mimo Zemi, daleko od Slunce.
Mezi 10 a 13 poloměrů Země ke Slunci, existuje magnetosheath, v regionu magnetické turbulence, ve které byl i velikost a směr magnetického pole Země se liší nevyzpytatelně. Toto narušené oblasti je myšlenka být způsoben výrobu magnetohydrodynamic rázové vlny, které jsou způsobeny vysokou rychlostí slunečního větru částic. Před touto hranicí přídě, směrem ke Slunci, je nerušený sluneční vítr.